1. Udělování souhlasu se zrušením školy a školského zařízení zřizované obcí nebo krajem ve smyslu § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2005, s udělováním souhlasů se zrušením školy a školského zařízení zřizovaného obcí ze strany krajského úřadu, ani s udělováním souhlasů se zrušením školy nebo školského zařízení zřizovaného krajem ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nepočítá.

To znamená, že krajské úřady ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nemají s účinností od 1. ledna 2005 zákonnou kompetenci takové souhlasy udělovat, a to ani v případech, kdy byla žádost zřizovatele školy nebo školského zařízení o udělení souhlasu podána před nabytím účinnosti zákona č. 561/2004 Sb.

S účinností od 1. ledna 2005 tedy není kompetence zřizovatele (obce nebo kraje) rozhodnout o zrušení školy nebo školského zařízení vyplývající z § 179 odst. 1 a 4 a § 181 zákona č. 561/2004 Sb., § 84 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a § 35 odst. 2 písm. k) a l) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podmíněna souhlasem žádného orgánu vykonávajícího státní správu.

Tím ovšem nejsou dotčeny povinnosti obcí a krajů zajišťovat vzdělávání a školské služby ve výslovně uvedených oblastech vyplývající z § 177 až 181 zákona č. 561/2004 Sb. a povinnosti týkající se výmazu z rejstříku škol a školských zařízení vyplývající z § 150 a 151 zákona č. 561/2004 Sb.

Poznámka: Stanovisko č. 1 Právních výkladů č. 1/2004 pozbývá s účinností od 1. ledna 2005 platnosti.

2. Rozbor postupu při změně zřizovatele veřejných škol a školských zařízení na úrovni kraj – obec

S nabytím účinnosti zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), dochází ode dne 1. ledna 2005 k některým změnám v oblasti zřizování škol a školských zařízení kraji či obcemi.

I. Úvod

· obec

- Podle § 178 zákona č. 561/2004 Sb. je obec povinna zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky dětí s místem trvalého pobytu na jejím území a dětí umístěných na jejím území ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Za tímto účelem obec zřídí základní školu nebo zajistí plnění povinné školní docházky v základní škole zřizované jinou obcí nebo svazkem obcí.

- Podle § 179 odst. 1 obec nebo svazek obcí zřizuje mateřské školy, mateřské a základní školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, zařízení školního stravování sloužící dětem a žákům škol, které zřizuje.

- Podle § 179 odst. 4 může obec nebo svazek obcí zřizovat základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání, školská účelová zařízení a školy nebo školská zařízení, které jinak zřizuje kraj nebo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, pokud prokáže potřebné finanční, materiální a personální zabezpečení jejich činnosti orgánu, který vede rejstřík škol a školských zařízení.

· kraj

- Podle § 181 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. je kraj povinen zajistit podmínky pro uskutečňování středního a vyššího odborného vzdělávání, vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním, dále jazykového, základního uměleckého a zájmového vzdělávání a pro výkon ústavní výchovy. Za tímto účelem kraj zřizuje a zrušuje střední školy, vyšší odborné školy, mateřské, základní, střední školy a školská zařízení pro děti a žáky se zdravotním postižením, základní školy speciální, školy při zdravotnických zařízeních, školská výchovná a ubytovací zařízení a zařízení školního stravování pro děti, žáky a studenty škol, které zřizuje, střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání a dětské domovy.

Pokud má obec zájem zřizovat školy a školská zařízení v souladu s § 179 odst. 4 písm. d) zákona č. 561/2004 Sb., tzn. školy a školská zařízení, které jinak zřizuje kraj nebo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, při současném prokázání potřebného finančního, materiálního a personálního zabezpečení jejich činnosti orgánu, který vede rejstřík škol a školských zařízení, musí k tomu vždy projevit vlastní svobodnou vůli.

V žádném případě není možné, aby kraj nutil obec k „převzetí“ zřizovatelské funkce ke škole či školskému zařízení, jejichž zřizování náleží v souladu s § 181 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. kraji. Mezi obcí a krajem při výkonu jejich samostatné působnosti neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti a zřizování příspěvkových organizací je záležitostí samostatných působností územních samosprávných celků.

Dále je nutné uvést, že zákon č. 561/2004 Sb. již nevyžaduje ke zrušení školy nebo školského zařízení souhlas Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, resp. krajského úřadu (viz stanovisko č. 1) - tím nejsou dotčeny povinnosti krajů ani obcí zajistit podmínky pro vzdělávání v příslušných oblastech vzdělávání a školských služeb.

II. Základní předpoklady pro změnu zřizovatele

Základním předpokladem uskutečnění změny zřizovatele veřejných škol a školských zařízení z kraje na obec je uzavření dohody mezi krajem jako dosavadním zřizovatelem, a obcí jako zřizovatelem, na kterého by měly zřizovatelské kompetence přejít. Není možné, aby iniciátorem přechodu byl pouze kraj bez souhlasného vyjádření obce.

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. zřizuje kraj, obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství, školy a školská zařízení jako školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace.

Problematiku příspěvkových organizací upravuje zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení tohoto zákona upravují zřizování, změny, zrušení, rozdělení, sloučení a splynutí příspěvkových organizací. Tento zákon však nezná a neupravuje možnost přechodu zřizovatelských kompetencí z jednoho zřizovatele na zřizovatele jiného. Není proto možné tuto změnu uskutečnit bez současného zániku jedné příspěvkové organizace a vzniku příspěvkové organizace nové. Podmínkou proto bude rozhodnutí zastupitelstva kraje o zrušení stávající příspěvkové organizace, jejímž zřizovatelem je kraj, a dále pak rozhodnutí zastupitelstva obce o zřízení příspěvkové organizace nové, jejímž zřizovatelem se stane obec.

Záležitosti týkající se školské právnické osoby jsou řešeny v § 124 a násl. zákona č. 561/2004 Sb. Tato ustanovení upravují hlavní činnost, zřizovatele, zřízení, vznik, zrušení, zánik, rozdělení, sloučení, splynutí nebo likvidaci školské právnické osoby. Tato právní úprava však také neupravuje a nepřipouští možnost přechodu zřizovatelských kompetencí z jednoho zřizovatele na jiného. Ani v tomto případě tedy není možné tuto změnu provést bez současného zániku jedné školské právnické osoby a vzniku školské právnické osoby nové (viz výše).

III. Pracovněprávní vztahy

Na základě stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2003/49494-52 ze dne 21. 1. 2004 k otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, které si Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyžádalo, by v tomto případě došlo k přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů ve smyslu § 249 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení v případě převodu zaměstnavatele nebo jeho části, převodu úkolů nebo činností zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vždy na přejímajícího zaměstnavatele, aniž by bylo třeba končit pracovní poměry zaměstnanců a navazovat nové. Převod k jinému zaměstnavateli nemůže být výpovědním důvodem za strany zaměstnavatele.

K převodu zaměstnavatele, části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele může dojít jen tehdy, existuje-li pro to právním předpisem předpokládaný důvod, který je vyjádřen konkrétním právním úkonem. Převodem se rozumí změna osoby odpovědné v právním smyslu za činnost dosavadního zaměstnavatele, a to bez ohledu na to, jaký je právní důvod převodu, a na to, zda byla na přejímajícího zaměstnavatele převedena vlastnická práva k majetku. Rozhodujícím kritériem pro posouzení převodu zaměstnavatele či činnosti zaměstnavatele je, že přejímající zaměstnavatel je způsobilý pokračovat v dosavadní činnosti bývalého zaměstnavatele.

Podmínkou možnosti přechodu činnosti stávajícího zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele (a s tím i přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů) je,

· že kraj školu zruší jako právnickou osobu k určitému datu a obec školu jako právnickou osobu zřídí tak, aby její činnost bezprostředně navazovala na činnost zrušené právnické osoby (ke vzniku nové právnické osoby dojde tentýž případně nejpozději následující den).

· právem předpokládaný právní úkon, na základě kterého dojde k převodu činností ze stávajícího zaměstnavatele na zaměstnavatele nového. Tímto právním úkonem může podle našeho názoru být pouze dohoda mezi obcí a krajem. Jestliže by taková dohoda chyběla, nebylo by vůbec možné přechod pracovně právních vztahů uskutečnit.

V této dohodě musí být výslovně uvedeno, že dojde k převzetí vzdělávací činnosti v plném rozsahu a přechodu práv a povinností z pracovně právních vztahů v plném rozsahu. Dále je nutné, aby došlo k vytvoření protokolu o převzetí zaměstnanců a pracovněprávních závazků mezi stávající právnickou osobou a právnickou osobou nově vznikající.

Právnická osoba nově zřízená obcí bude v plném rozsahu plnit úkoly krajem zrušené právnické osoby (školy, školského zařízení). Přejde na ni vzdělávací činnost, kterou zajišťovala zrušená právnická osoba, a bude též plnit úkoly zaměstnavatele pro zaměstnance zrušené právnické osoby.

Ø Ředitel právnické osoby

Zákon č. 561/2004 Sb. vymezuje v § 166 odst. 4 důvody, na základě kterých zřizovatel odvolá z funkce ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu. Těmito zákonem stanovenými důvody jsou: pozbytí některého z předpokladů pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovených zvláštním zákonem, nesplnění podmínek získání znalostí z oblasti řízení školství studiem pro ředitele škol a školských zařízení podle zvláštního zákona a organizační změny, jejichž důsledkem je zrušení vykonávané funkce.

Ustanovení § 166 odst. 5 pak řeší případy, za kterých zřizovatel může odvolat ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu. Těmito důvody jsou: závažné porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z vykonávané funkce, které bylo zjištěno zejména inspekční činností České školní inspekce, zřizovatelem nebo jinými kontrolními orgány, nebo dosažení věku 65 let.

S ohledem na výše uvedené tedy není možné, aby byl ředitel původní právnické osoby odvolán z funkce pouze z důvodu přechodu zřizovatelských kompetencí z jednoho zřizovatele na zřizovatele jiného.

Pokud však dojde k naplnění některé ze zákonem předvídaných situací a ředitel původní právnické osoby bude ze své funkce odvolán, je možné jmenovat ředitele nového pouze na základě výsledků konkursního řízení, a to v souladu s § 166 odst. 2.

IV. Majetek

Dále je třeba, aby v dohodě mezi krajem a obcí byly vyjasněny právní vztahy týkající se majetku, který je užíván stávající právnickou osobou. Z dohody musí být zřejmé, jakým způsobem bude po majetkové stránce zajištěna činnost nově zřizované právnické osoby obce (zda dojde k převodu vlastnického práva k majetku ve vlastnictví kraje užívaného stávající právnickou osobou na obec, zda bude majetek nově zřizovanou právnickou osobou užíván na základě jiného, užívacího právního vztahu, např. výpůjčky či nájmu apod.).

Vztah příspěvkové organizace k majetku řeší § 27 odst. 2 písm. e) a f) zákona č. 250/2000 Sb., a to tak, že zřizovací listina, kterou vydá o vzniku příspěvkové organizace její zřizovatel, musí mj. obsahovat vymezení majetku ve vlastnictví zřizovatele, který se příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití, a dále i vymezení takových majetkových práv, jež organizaci umožní, aby svěřený majetek, včetně majetku získaného její vlastní činností, spravovala pro hlavní účel, k němuž byla zřízena; zejména se uvedou práva a povinnosti spojené s jeho plným efektivním a ekonomicky účelným využitím, s péčí o jeho ochranu, rozvoj a zvelebení, podmínky pro jeho případnou další investiční výstavbu, dále pravidla pro výrobu a prodej zboží, pokud jsou předmětem činnosti organizace, práva a povinnosti spojená s případným pronajímáním svěřeného majetku jiným subjektům a podobně.

Vztah školské právnické osoby k majetku pak vymezuje § 140 zákona č. 561/2004 Sb., a to tak, že školská právnická osoba užívá ke své činnosti vlastní majetek nebo majetek vypůjčený nebo pronajatý od zřizovatele nebo jiné osoby.

· Majetek ve vlastnictví kraje, který je svěřen stávající právnické osobě do správy

Převod vlastnického práva k tomuto majetku je nutné řešit dohodou mezi krajem a obcí (ať už by šlo o darování či úplatný převod vlastnického práva). Případné užívací vztahy (výpůjčka, nájem) lze řešit také dohodou mezi krajem jako vlastníkem majetku a nově zřizovanou právnickou osobou.

· Majetek ve vlastnictví právnické osoby zřizované krajem

Pokud je stávající právnická osoba vlastníkem majetku (získaného darem apod.), přiklání se výklad Ministerstva financí publikovaný ve Finančních zprávách č. 01/04 k tomu, že i v tomto případě dojde zrušením stávající právnické osoby nejprve k přechodu tohoto majetku na kraj jako jejího zřizovatele a teprve následně koná kraj další právní úkony (viz výše).

V. Fondy, účetnictví, úprava rozpočtů

V této oblasti je nutné postupovat obdobně jako v případě přechodu škol a školských zařízení do právní subjektivity k 1. 1. 2003. V souvislosti s tímto přechodem byla ministerstvem ve spolupráci s Ministerstvem financí vydána Metodická pomoc školám, předškolním a školským zařízením zřizovaným obcí při přechodu na právní subjektivitu č. j. 23 620/2002-60.

Účetnictví

Příspěvkové organizace postupují při vedení účetnictví, uzavírání účetních knih, provádění inventarizace a při sestavování účetních výkazů v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 505/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou územními samosprávnými celky, příspěvkovými organizacemi, státními fondy a organizačními složkami státu, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 16/2001 Sb., o způsobu, termínech a rozsahu údajů předkládaných pro hodnocení plnění státního rozpočtu, rozpočtů státních fondů a rozpočtů územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, a Českými účetními standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 505/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Školské právnické osoby jsou podle § 139 zákona č. 561/2004 Sb. zařazeny v rámci účetních jednotek mezi jiné právnické osoby, jejichž hlavní činností není podnikání. Při vedení účetnictví se řídí zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou č. 504/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, u kterých hlavním předmětem činnosti není podnikání, pokud účtují v soustavě podvojného účetnictví, ve znění pozdějších předpisů a Českými účetním standardy pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 504/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

· Upozorňujeme, že pokud k „přechodu zřizovatelských kompetencí“ má dojít v průběhu kalendářního roku (např. ke dni 1. 9. 2005), je nutné provést mimořádnou účetní závěrku včetně provedení mimořádné inventarizace, uzavření účetních knih a sestavení účetních výkazů. Dále je nutné vypořádat dané období kalendářního roku jak v oblasti prostředků státního rozpočtu, tak v oblasti prostředků od zřizovatele a fondů. Nová právnická osoba musí sestavit na zbytek kalendářního roku (např. od 1. 9. do 31. 12.) svůj rozpočet, vést účetnictví a sestavovat účetní výkazy v termínech podle příslušných právních předpisů atd. Stejně tak bude muset krajský úřad upravit rozpis rozpočtu finančních prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle § 161 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb.

· Příspěvkové organizace zrušené v průběhu běžného účetního období dále v souladu s Přílohou č. 2 k vyhlášce č. 16/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předkládají Ministerstvu financí v nejbližším stanoveném termínu platném pro účetní výkazy příspěvkových organizací účetní závěrku ke dni zrušení v souladu s ustanoveními § 18 a § 19 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Na účetních výkazech rozvaha, výkaz zisku a ztráty a příloha účetní závěrky musí být vyznačeno, že jde o závěrku zrušených organizací, komentář k jednotlivým účtům převáděným na zřizovatele či nástupnickou organizaci bude připojen k příloze účetní závěrky.

Blíže k této otázce výklad Ministerstva financí publikovaný ve Zprávách Ministerstva financí č. 01/04:

Při zrušení právnické osoby je nutné, aby tato účetní jednotka před uzavřením účetních knih provedla mimořádnou inventarizaci majetku a závazků (zjistila skutečný stav majetku a závazků, včetně vypořádání případných zjištěných inventarizačních rozdílů), poté převedla veškerý majetek a závazky na příslušného zřizovatele, tzn. příslušný územní samosprávný celek. Pokud tato účetní jednotka předpokládá, že hospodářským výsledkem jejího hospodaření bude ztráta, včetně ztráty z minulých účetních období, je nutné, aby se souhlasem zřizovatele před uzavřením účetních knih ztrátu vyrovnala, to znamená, že by měla účetní jednotka postupovat podle Českých účetních standardů pro účetní jednotky, které účtují podle vyhlášky č. 505/2002 Sb. č. 501 - 522. V případě, že ztráta právnické osoby i po výše uvedených krocích nebyla v plné výši pokryta, je nutné, aby příslušný zřizovatel tuto ztrátu zanikající účetní jednotky uhradil ještě před uzavřením účetních knih. Pokud nedojde k úhradě ztráty zřizovatelem, je třeba, aby právnická osoba zaúčtovala pohledávku vůči zřizovateli ve výši nepokryté ztráty. Teprve po těchto krocích by zanikající příspěvková organizace měla sestavit účetní závěrku (rozvahu, bilanci), výkaz zisku a ztráty a přílohu.

Rozvaha této účetní jednotky po uplatnění výše uvedených postupů by neměla obsahovat zůstatky, tzn. Úhrn aktiv a Úhrn pasiv by měl být roven 0.

V případě zlepšeného hospodářského výsledků může rozvaha této účetní jednotky obsahovat hospodářský výsledek, v případě daňové povinnosti i závazek vůči finančnímu úřadu ve výši daně z příjmů.

Fondy

· Velmi podstatná je skutečnost, že prostředky peněžních fondů právnické osoby (FKSP, investiční, rezervní a fond odměn) zřizované krajem nelze převést na právnickou osobu zřizovanou obcí. Pokud právnická osoba zřizovaná krajem tyto prostředky do doby svého zrušení nevyčerpá, přejdou dnem zániku právnické osoby na zřizovatele ve smyslu § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. Uvedené je možné ošetřit pouze tak, že se kraj v dohodě mezi ním a obcí zaváže, že prostředky, které z fondů organizace do svého rozpočtu obdrží, poskytne formou účelové dotace do rozpočtu obce, která právnickou osobu zřídí. Pokud by tyto prostředky byly dále z rozpočtu obce poskytnuty do rozpočtu právnické osoby nad rámec běžných výdajů na provoz (což by mělo zajistit účelové určení dotace ze strany kraje), mohly by být ze zlepšeného hospodářského výsledku po případném zdanění rozděleny do fondů nové právnické osoby. V případě fondu kulturních a sociálních potřeb by se pak jednalo o další příjem fondu tvořený peněžními a jinými dary určenými do fondu, a to v souladu s § 2 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb, ve znění pozdějších předpisů.

Úprava rozpočtů

Pokud dojde k přechodu zřizovatelských kompetencí v průběhu kalendářního čtvrtletí např. k 1. 9. (vzhledem k tomu, že se jedná o termín uprostřed kalendářního čtvrtletí), bude nutné upravit vlastní rozpočty přímých vzdělávacích výdajů na právnické osoby zřizované kraji a právnické osoby zřizované obcemi.

Kromě výše uvedených oblastí by nezbytnou součástí dohody měla být informace o tom, jakým způsobem bude vyřešen převod prostředků na provoz této právnické osoby na zbývající část roku z kraje na obec.

VI. Školský rejstřík

Pro účely vedení rejstříku škol a školských zařízení již nadále nebude nutné, aby docházelo k výmazu stávající školy nebo školského zařízení z rejstříku a zápisu škol nebo školských zařízení nově vzniklých na základě řízení o zápisu školy nebo školského zařízení do rejstříku.

Aby žádost bylo možné posoudit jako žádost o zápis změny v údajích uváděných ve školském rejstříku, bude nutné společně s takovou žádostí předložit i dohodu mezi krajem jako stávajícím zřizovatelem a obcí jako zřizovatelem novým. Z této dohody pak musí jednoznačně vyplývat zejména skutečnost, že se jedná o shodnou školu nebo školské zařízení (takovou skutečnost je možné doložit předložením dohody o přechodu činnosti v plném rozsahu, převodu majetkových práv, pracovně právních vztahů atd.)

S ohledem na skutečnost, že dojde ke změně zpravidla pouze v údajích uvedených v § 144 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 561/2004 Sb., bude žádost o zápis takové změny podávána orgánu, který vede rejstřík škol a školských zařízení, do 30 dnů ode dne, kdy ke změně došlo (§ 149 odst. 2).

VII. Závěr

Změna zřizovatele na úrovni kraj – obec je z právního hlediska komplikovaný proces, nesoucí v sobě nemalý počet problémů. Proto bychom tuto formu řešení doporučovali využívat pouze v ojedinělých odůvodněných případech.

Poznámka: Stanovisko č. 2 Právních výkladů č. 1/2004 bylo věcně i formálně upraveno s ohledem na novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 561/2004 Sb.

3. Poskytování dotací na programy primární prevence sociálně patologických jevu u dětí a mládeže

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy každoročně vyhlašuje Programy na podporu aktivit v oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Programem I pak jsou Preventivní programy realizované školami a školskými zařízeními. Na tyto programy jsou v souladu s § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 218/2000 Sb.), poskytovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy účelové dotace do rozpočtů krajů, jejichž cílem je podpora projektů zaměřených cíleně na problematiku prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže škol a školských zařízení v územním obvodu příslušného kraje.

Tyto finanční prostředky jsou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy přidělovány na základě rozhodnutí, které v souladu s § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. obsahuje označení příjemce dotace, účel, na který je dotace poskytována, a podmínky jejího použití.

Je nutné zdůraznit, že s ohledem na to, že se v tomto případě nejedná o finanční prostředky podle § 160 ani § 163 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), jsou tyto finanční prostředky přidělovány krajům v rámci výkonu jejich samostatné působnosti.

Nejedná se tedy o finanční prostředky ze státního rozpočtu, se kterými nakládá kraj v přenesené působnosti (nejsou přidělovány územnímu samosprávnému celku v souvislosti s výkonem státní správy na úrovni kraje).

S ohledem na článek 105 Ústavy České republiky může kraj v rámci výkonu přenesené působnosti přidělovat finanční prostředky státního rozpočtu, pouze pokud tak stanoví zákon. V tomto případě tomu tak není.

Zde je třeba vycházet z ustanovení § 4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnost patřící do samostatné působnosti krajů. Finanční prostředky na podporu programů typu Programy na podporu aktivit v oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže jsou tedy formou dotace do rozpočtu kraje ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb. přidělovány krajům, které s nimi nakládají v samostatné působnosti podle kritérií stanovených v rozhodnutí o poskytnutí dotace podle § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. (v tomto případě na základě výsledků výběrového řízení, kdy stanovení kritérií takového výběrového řízení je v kompetenci kraje, ovšem pouze v mezích stanovených v rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy).

K tomuto závěru došlo také Ministerstvo financí ve svém rozhodnutí č. j. 144/6144/2003 ze dne 29. 1. 2003.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že finanční prostředky, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy poskytuje krajům za účelem realizace Programů na podporu aktivit v oblasti primární prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže, se stávají prostředky rozpočtu kraje. Kraj rozhodne v samostatné působnosti o výběru konečných příjemců těchto finančních prostředků, s tím, že (jak již bylo uvedeno výše) je vázán pravidly a omezeními pro nakládání s finančními prostředky dotace, stanovenými v rozhodnutí vydaném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v souladu s § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. Porušení podmínek tohoto rozhodnutí bude považováno za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb.

Poznámka: Ve stanovisku č. 3 Právních výkladů č. 1/2004 byly pouze upraveny odkazy na příslušná zákonná ustanovení.

S účinností od 1. ledna 2005 je otázka rozhodování ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí v oblasti státní správy ve správním řízení řešena výslovně v § 165 odst. 2 a § 183 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).

Této otázce se věnuje stanovisko č. 4 Právních výkladů č. 4/2004.

Poznámka: Stanovisko č. 4 Právních výkladů č. 1/2004 bylo s účinností od 1. ledna 2005 v plném rozsahu nahrazeno stanoviskem č. 4 Právních výkladů č. 4/2004.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 a § 43 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), je školní docházka povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku. Žák splní povinnou školní docházku uplynutím období školního vyučování ve školním roce, v němž dokončí poslední rok povinné školní docházky.

Povinnou školní docházku plní žák v tzv. spádové škole (v základní škole zřízené obcí nebo svazkem obcí se sídlem ve školském obvodu, v němž má žák místo trvalého pobytu - pravidla pro vytvoření školského obvodu stanoví § 178 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. - viz stanovisko č.) nebo v jiné škole, kterou zvolí zákonný zástupce žáka.

Podle § 38 zákona č. 561/2004 Sb. je možné plnit povinnou školní docházku také v zahraničí nebo v zahraniční škole na území České republiky, a to následujícími způsoby:

a) ve škole mimo území České republiky,

b) ve škole zřízené při diplomatické misi nebo konzulárním úřadu České republiky,

c) ve škole zřízené na území České republiky právnickou osobou se sídlem mimo území České republiky nebo fyzickou osobou, která je cizím státním občanem, a nezapsané do školského rejstříku, v níž ministr školství, mládeže a tělovýchovy povolil plnění povinné školní docházky.

Pokud žák z různých důvodů nemůže v zahraničí plnit povinnou školní docházku způsobem uvedeným v písmenech a) nebo b), plní povinnou školní docházku formou individuální výuky (nezaměňovat s individuálním vzděláváním podle § 41).

Z § 38 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb. dále vyplývá, že žáci, kteří plní povinnou školní docházku ve škole uvedené v § 38 odst. 1 písm. a ) a c) nebo formou individuální výuky, jsou povinni konat zkoušky z vybraných předmětů ve spádové škole nebo jiné škole zapsané ve školském rejstříku, kterou zvolil zákonný zástupce (dále jen „kmenová škola“), nebo ve škole při diplomatické misi nebo konzulárním úřadu České republiky.

Podrobnosti o konání těchto zkoušek stanoví § 18 až 21 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, která nabyla účinnosti dnem 25. ledna 2005.

Z § 21 odst. 3 vyhlášky č. 48/2005 Sb. vyplývá, že pokud žák plnil povinnou školní docházku v zahraničí formou individuální výuky a pokračuje v plnění povinné školní docházky ve své kmenové škole, zařadí ředitel této školy žáka do příslušného ročníku podle výsledků zkoušek podle § 18 odst. 2 vyhlášky č. 48/2005 Sb.

V konkrétním případě to tedy znamená, že pokud rodiče žáka, který absolvoval v České republice např. 5 let povinné školní docházky a poté odjel na 2 roky do zahraničí, po jeho návratu do České republiky předloží řediteli kmenové školy písemné prohlášení, že žák doma absolvoval určitou individuální výuku, nezařadí jej ředitel automaticky do dalšího ročníku základní školy (v tomto případě do 6. ročníku), ale postupuje podle ustanovení § 21 odst. 3 vyhlášky č. 48/2005 Sb. a zařadí jej po posouzení jeho znalostí např. do 7. nebo dalšího vyššího ročníku základní školy.

Co se týče otázky, kolik školních roků by měl ředitel školy v tomto případě (tedy tehdy, kdy byl žák podle prohlášení rodičů po dobu svého pobytu v zahraničí vzděláván formou individuální výuky) žákovi započítat na jeho povinnou školní docházku, jsme toho názoru, že započítány by měly být všechny školní roky strávené žákem v zahraničí, tedy bez ohledu na to, do kterého ročníku základní školy bude žák po návratu ředitelem školy zařazen.

Pro úplnost je nutné zdůraznit, že § 36 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. již obsahuje horní věkovou hranici pro trvání povinnosti plnit povinnou školní docházku. Toto ustanovení stanoví, že povinnost školní docházky zaniká koncem školního roku, v němž žák dovršil 17. rok věku, přestože žák z nejrůznějších důvodů neplnil povinnou školní docházku devět školních roků. Vzhledem k tomu, že zákon č. 561/2004 Sb. v této věci neobsahuje žádné přechodné období, vztahuje se toto ustanovení i na žáky, kteří zahájili plnění povinné školní docházky před nabytím jeho účinnosti.

Kladení důrazu na splnění povinné školní docházky není pouhou formalitou, má naopak velký význam i v praktickém životě. Podle ustanovení § 59 zákona č. 561/2004 Sb. lze ke vzdělávání ve střední škole přijmout pouze uchazeče, kteří splnili povinnou školní docházku nebo úspěšně ukončili základní vzdělávání před splněním povinné školní docházky.

Ukončení povinné školní docházky má velký význam i v pracovněprávní oblasti, resp. pro získaní pracovněprávní způsobilosti. Podle § 11 odst. 1 zákoníku práce způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti (tzv. pracovněprávní způsobilost) vzniká dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel s ní však nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Z uvedeného je zřejmé, že fyzická osoba, která nemá splněnou povinnou školní docházku, nemůže být ani zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce.

Podle § 55 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. může základní škola nebo střední škola organizovat pro osoby, které splnily povinnou školní docházku a nezískaly základní vzdělání, kurzy pro získání základního vzdělání. Ten, kdo povinnou školní docházku splněnou nemá, nemůže být do tohoto kurzu zařazen.

Poznámka: Stanovisko č. 5 Právních výkladů č. 1 bylo věcně a terminologicky upraveno v souladu se zákonem č. 561/2004 Sb. a vyhláškou č. 48/2005 Sb.

6. Studium cizinců ve školách a školských zařízení v České republice

Dnem vstupu České republiky do Evropské unie nabyla účinnosti celá řada nových právních předpisů případně novel předpisů stávajících, které jsou výsledkem implementace či jiné formy převzetí práva ES do právního řádu ČR. Dále začala platit i ta část práva ES, která je aplikovatelná přímo bez převzetí do právního řádu ČR. Základem práva ES, tzv. prvním pilířem, jsou tři (někdy se uvádí čtyři) zakládající smlouvy. Z těchto smluv vyplývají i čtyři základní svobody, a to volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Pro resort školství je důležitý zejména volný pohyb osob. Ta vychází zejména z článků 39 a 40 smlouvy o založení Evropského společenství a základem této svobody je, že při zaměstnávání osob musí být se všemi občany EU zacházeno stejně a musí být odstraněny všechny překážky, které by mohly volnému pohybu bránit (např. překážky v přístupu dětí pracovníka ke vzdělávání). Dalším důležitým článkem je čl. 18, který říká, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v předpisech přijatých k jejímu provedení. V čl. 12 je pak zakotven tzv. princip nediskriminace, který znamená, že v rámci předmětu úpravy této smlouvy, aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána diskriminace z důvodů státní příslušnosti.

Na tuto zakládající smlouvu pak navazují další předpisy ES. Jde zejména o nařízení Rady 1612/68 o svobodě pohybu pracovníků v rámci Společenství a navazující směrnici 68/360/EHS o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství. Dále je důležitá směrnice 90/364/EHS o právu pobytu, směrnice 93/96/EHS o právu pobytu pro studenty a z poslední doby doporučení Parlamentu a Rady 2001/613/ES o mobilitě studentů. Toto doporučení výslovně říká, že mobilita studentů, učitelů a dalších účastníků vzdělávání je nedílnou součástí svobody pohybu osob. Zakládající smlouvy a nařízení jsou aplikovatelná přímo, směrnice musí být zapracovány do právního řádu členského státu. Vzhledem k členství ČR v Evropské unii jsou již všechny tyto předpisy v právních předpisech ČR nějakým způsobem zohledněny.

Ze všech předpisů zmíněných výše vyplývá jedno základní pravidlo: rovnost zacházení pro všechny občany EU, což v resortu školství znamená přístup ke vzdělávání a školským službám za stejných podmínek, jako mají občané toho konkrétního státu. Jak je navíc vidět na posledně zmíněném doporučení, ochrana rovného zacházení se neustále posiluje. Zatímco starší nařízení a směrnice byly zaměřeny zejména na tzv. migrující pracovníky a jejich rodiny, dnes se do práva na svobodu pohybu a na rovné zacházení zahrnují i migrující studenti.

Závazky České republiky vyplývající z členství v EU jsou respektovány i v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Ustanovení § 20 upravuje podmínky, za nichž je poskytováno vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona osobám, které nejsou občany České republiky. Tato oblast dosud nebyla v právních předpisech dostatečně ošetřena (pravidla pro vzdělávání cizinců ve veřejných školách byla upravena pouze interním předpisem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy).

Zákon vychází z principu, že hlavní segmenty vzdělávání, tedy vzdělávání základní, střední a vyšší odborné, jsou poskytovány všem cizincům, kteří pobývají na území České republiky oprávněně (včetně azylantů a účastníků řízení o udělení azylu), za stejných podmínek jako občanům České republiky.

Stejné podmínky v praxi znamenají především stejný přístup ke vzdělávání, pokud jde o bezplatnost či podmínky úplaty za toto vzdělávání, stejné podmínky pro přijetí, průběh a ukončování vzdělávání apod. Na druhou stranu stejné podmínky také předpokládají schopnost cizinců vzdělávat se v českém jazyce, popřípadě v jiném jazyce, který je v dané škole jazykem vyučovacím. Z ustanovení § 20 tedy nevyplývá právo cizinců vzdělávat se na našem území ve svém mateřském jazyce.

Ustanovení dále upřesňuje postup ze strany ředitele školy při přijímání cizinců ke studiu. Cizinci se stávají žákem školy za podmínek stanovených zákonem č. 561/2004 Sb., pokud řediteli školy prokáží nejpozději při zahájení vzdělávání oprávněnost svého pobytu na našem území. Účast v přijímacím řízení ke studiu (na střední či vyšší odbornou školu) a vznik nároku na přijetí ke studiu však nejsou tímto prokázáním podmíněny.

Ustanovení dále respektuje vstup České republiky do Evropské unie v tom smyslu, že je výslovně zaručen osobám se státní příslušností jiného členského státu Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům přístup ke všem oblastem vzdělávání a školských služeb podle tohoto zákona za stejných podmínek jako občanům České republiky. Tyto osoby v souladu s právními předpisy ES také nemusí prokazovat oprávněnost svého pobytu na území České republiky (viz výše).

Ustanovení § 20 odst. 4 je pak zachováním dosavadního právního stavu, kdy se cizincům, kteří získali předchozí vzdělání v zahraniční škole, promíjí na jejich žádost přijímací zkouška z českého jazyka, pokud je součástí přijímací zkoušky ke studiu ve středních a vyšších odborných školách. Schopnost cizince vzdělávat se v českém jazyce se ovšem ověří rozhovorem.

Ustanovení odstavců 5 až 7 stanovuje, za jakých okolností jsou začleňovány děti pracovníků ze zemí EU do škol, v nichž plní povinnou školní docházku v České republice. Ustanovení vychází ze směrnice 77/486/EHS z 25. 7. 1977 týkající se vzdělávání dětí migrujících pracovníků a konkretizuje ji do našich podmínek. Zároveň se v souladu s touto směrnicí stanoví, že pro tyto děti zajistí krajský úřad bezplatnou přípravu českého jazyka, která jim umožní začlenit se do vzdělávání v základní škole; rovněž bude tento orgán podle svých možností podporovat výuku mateřského jazyka těchto dětí a kultury země původu. Pokud jde o vzdělávání pedagogických pracovníků, kteří budou vzdělávat děti pracovníků EU, zajistí krajský úřad jejich přípravu pro tuto činnost.

Podrobnosti o této jazykové přípravě stanovuje vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, která nabyla účinnosti dnem 25. ledna 2005.

Prokázání oprávnění k pobytu bude požadováno především v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. U občanů EU a jejich rodinných příslušníků není prokázání oprávnění k pobytu podmínkou zahájení vzdělávání, jejich občanství EU může být dokládáno i pouze cestovním pasem nebo průkazem totožnosti, neboť občan EU od 1. května 2004 k pobytu na území ČR jiný doklad, vízum ani povolení nepotřebuje. Stejné postavení jako občan EU má podle zákona č. 326/1999 Sb. i občan Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a Norska, pokud jde o pravidla pobytu na území členských států EU.

Práva rodinných příslušníků občanů EU jsou upravena zejména v nařízení 1612/68/EHS a jsou ošetřena evropským právem pouze v případě, kdy pracovník občan EU pracuje v jiné zemi EU než v domovské (právo EU nekryje čistě vnitřní otázky, kdy se jedná o práva rodinných příslušníků občana EU pracujícího ve své domovské zemi).

Práva rodinných příslušníků jsou odvozována od existence pracovníka (většina z nich zanikne skončením pracovního poměru).

Rodinu (pro účely volného pohybu osob) tvoří:

- pracovník,

- jeho manžel či manželka,

- děti – mladší 21 let, dále děti starší závislé na rodičích (studenti či handicapovaní), a

- rodiče obou manželů, jsou-li na nich závislí (a žijí ve společné domácnosti).

Rodinný příslušník občana ČR nebo občana EU, který nemá občanství Evropské unie, může požádat o povolení k přechodnému pobytu na území ČR/EU. Podmínkou je, že občan EU, o jehož rodinného příslušníka se jedná, již žádost o povolení k přechodnému pobytu podal nebo na základě tohoto povolení na území ČR již pobývá. Doba platnosti průkazu k pobytu vydaného rodinnému příslušníkovi je stejně dlouhá jako doba platnosti přechodného pobytu státního příslušníka členského státu Evropské unie.

Od 1. 5. 2004 tedy lze po cizincích pro účely prokázání oprávněnosti jejich pobytu na území České republiky, resp. k doložení jejich státní příslušnosti jiného členského státu Evropské unie, požadovat doklady uvedené v následující tabulce.

Poznámka: Stanovisko č. 6 Právních výkladů č. 1 bylo upraveno pouze formulačně a byly upřesněny odkazy na zákon č. 561/2004 Sb. Z věcného hlediska v tomto výkladu ke změnám nedošlo.

7. Složení závěrečné zkoušky na základě vykonání zkoušek z příslušných vyučovacích předmětů za všechny ročníky studia

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), v části deváté Další vzdělávání navazuje určitými instituty na počáteční přípravu ve školách a školských zařízeních. V § 113 a 114 jsou uvedeny takové formy dalšího vzdělávání, které mají přímý vztah ke školám a školským zařízením zřizovaným podle tohoto zákona.

Zároveň jsou těmito ustanoveními sjednoceny podmínky pro konání jednotlivých zkoušek závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky a absolutoria. Dosavadní právní předpisy (především vyhláška č. 442/1991 Sb., ve znění účinném do 30. prosince 2004) tyto otázky upravovaly nejednotným způsobem.

Ustanovení § 113 odst. 1 stanoví, že v rámci dalšího vzdělávání může každý, kdo získal alespoň základní vzdělání, konat ve střední nebo vyšší odborné škole jednotlivou zkoušku závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria, pokud tato zkouška odpovídá svým obsahem a rozsahem příslušnému předmětu či obsahu zkoušky uskutečňované v dané škole.

Tento institut je velmi důležitý z hlediska požadavků trhu práce. Lze tedy předpokládat, že motivem pro konání jednotlivé zkoušky může být zejména:

a) snaha uchazeče prokázat zaměstnavateli či budoucímu zaměstnavateli znalosti a dovednosti v rozsahu zkoušky,

b) snaha uchazeče o studium na vysoké či vyšší odborné škole, který konal maturitní zkoušku podle stávajícího modelu maturitních zkoušek účinného do 1. září 2007, tj. bez společné části maturitní zkoušky, prokázat svoje znalosti a dovednosti formou reálně srovnatelnou s uchazeči, kteří budou konat maturitní zkoušku již podle nového modelu maturitních zkoušek.

Vzhledem k tomu, že dosud docházelo k problémům při konání jednotlivých zkoušek závěrečných a maturitních zkoušek z předmětů, jejichž součástí je prokázání praktických dovedností, zákon v § 113 odst. 2 stanoví, že podmínkou konání těchto jednotlivých zkoušek je absolvování praktického vyučování v rozsahu stanoveném rámcovým vzdělávacím programem (do jejich uvedení v praxi v rozsahu stanoveném stávajícími učebními dokumenty). Absolvování praktického vyučování může ředitel školy zčásti nebo zcela prominout, pokud uchazeč prokáže odpovídající praxi v činnosti, která je předmětem praktického vyučování.

Dokladem o úspěšném vykonání jednotlivé zkoušky je osvědčení o jednotlivé zkoušce. Úspěšným vykonáním jednotlivé zkoušky se nezískává stupeň vzdělání a v případě jednotlivé zkoušky zdravotnického oboru vzdělání ani způsobilost k výkonu zdravotnického povolání.

Stupeň vzdělání lze bez předchozího vzdělávání ve střední nebo vyšší odborné škole získat pouze po úspěšném vykonání zkoušek ze všech předmětů či jiných ucelených částí učiva stanovených rámcovým a školním vzdělávacím programem nebo akreditovaným vzdělávacím programem příslušného oboru vzdělání za všechny ročníky vzdělávání a úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria podle tohoto zákona (do vydání rámcových vzdělávacích programů a zpracování příslušných školních vzdělávacích programů se v této věci bude postupovat podle stávajících schválených učebních dokumentů).

Poznámka: Stanovisko č. 7 Právních výkladů č. 1/2004, jehož cílem bylo především překlenout terminologickou nejednotnost vyhlášky č. 442/1991 Sb., pozbývá s účinností od 1. ledna 2005 platnosti, a je nahrazeno výše uvedeným novým zněním. Vyhláška č. 442/1991 Sb. po novelizaci vyhláškou č. 672/2004 Sb. již tuto problematiku neřeší.

8. Nahlížení do přijímacích testů v rámci řízení o přijetí ke studiu ve střední škole

Ø Nahlížení účastníků řízení a jejich zástupců

Při posuzování pravidel pro nahlížení účastníků řízení o přijetí ke vzdělávání ve středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí a jejich zástupců do přijímacích testů je třeba vycházet především ze správního řádu, neboť řízení o přijetí ke vzdělávání v těchto středních školách je v souladu s § 165 odst. 2 písm. f) a § 183 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), správním řízením, na které se v plném rozsahu vztahuje správní řád.

Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, pak také v § 23 stanoví procesní pravidla týkající se nahlížení účastníků řízení a jejich zástupců do správního spisu. Tuto úpravu je podle našeho názoru nutné v případě těchto osob považovat za zvláštní ve vztahu k obecné právní úpravě obsažené v zákoně č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, neboť účastníkům správního řízení a jejich zástupcům rozšiřuje v této oblasti práva oproti běžnému žadateli o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.

Účastník správního řízení a jeho zástupce (včetně zákonného zástupce nezletilého žáka nebo dalšího uchazeče hlásícího se k přijetí ke vzdělávání ve střední škole) má v souladu s § 23 správního řádu právo nahlížet do správního spisu s výjimkou protokolů o hlasování a pořizovat si z nich výpisy. Z uvedeného vyplývá, že účastník řízení o přijetí ke vzdělávání ve střední škole a jeho zástupce je oprávněn nahlížet do všech materiálů, které jsou podkladem tohoto řízení, tedy i do všech přijímacích testů a jejich zadání a dalších důkazních prostředků týkajících se daného účastníka řízení.

Toto právo nemůže být účastníku řízení a jeho zástupci upřeno, a to ani v případě, že přijímací testy je možné považovat za autorská díla ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Stejně tak nelze účastníku řízení a jeho zástupci upřít právo činit si ze všech materiálů (s výjimkou protokolů o hlasování), které jsou součástí správního spisu, výpisy.

Účelem uvedeného ustanovení je zajistit účastníkům řízení nestranný a spravedlivý proces a umožnit jim získat všechny nezbytné informace a podklady pro případné využití řádných i mimořádných opravných prostředků.

Ustanovení § 23 správního řádu výslovně nezaručuje účastníkům řízení a jejich zástupcům právo na pořízení kopie materiálů ze správního spisu (především s ohledem na dobu vzniku tohoto zákona). V naprosté většině případů však není důvod k tomu, aby správní orgán účastníkovi řízení či jeho zástupci kopii materiálů ze správního spisu nepořídil či její pořízení na vlastní náklady účastníka řízení či jeho zástupce neumožnil.

Za současného právního stavu je však možné, aby ředitel školy neumožnil účastníkovi řízení či jeho zástupci pořízení kopie zadání přijímacího testu s odvoláním na autorskoprávní ochranu tohoto zadání (viz dále). Výše uvedená práva účastníka řízení a jeho zástupce, tedy právo na nahlédnutí do zadání přijímacích testů a právo na pořízení výpisů a opisů, tímto však nejsou dotčena).

Pro úplnost lze uvést, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který nabude účinnosti dnem 1. ledna 2006, již počítá s tím, že s právem nahlížet do spisu je spojeno právo činit si výpisy a právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části (viz § 38).

Ø Nahlížení jiných fyzických či právnických osob

Jiné fyzické či právnické osoby mohou o nahlédnutí do zadání přijímacích testů v rámci řízení o přijetí ke studiu ve střední škole požádat v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.

Ředitel střední školy může žadateli odmítnout poskytnout tuto informaci v případě, že zadání přijímacích testů je autorským dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb.

Zdůrazňujeme, že se v tomto případě jedná pouze o zadání přijímacích testů, nikoliv jejich zpracování ze strany konkrétního uchazeče o studium ve střední škole. Zpracování ze strany konkrétního uchazeče nelze žadateli o informaci, který není účastníkem daného správního řízení nebo jeho zástupcem, poskytnout s ohledem na ochranu osobních údajů zaručenou zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Ø Autorskoprávní povaha zadání přijímacích testů

Pokud jde o povahu zadání přijímacích testů z hlediska zákona č. 121/2000 Sb., lze uvést následující. Autorským dílem ve smyslu tohoto zákona je pouze dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Vzhledem k tomu, že povaha a obsah zadání přijímacích testů se významně liší, nelze obecně říci, zda požívá či nepožívá ochrany autorského zákona. Je nutné v každém jednotlivém případě zvažovat, zda přijímací testy splňují podmínku jedinečného výsledku tvůrčí činnosti autora (především pedagogických pracovníků školy) či nikoliv.

Poznámka: Stanovisko č. 8 Právních výkladů č.1/2004 bylo upraveno především pokud jde o odkazy na příslušná zákonná ustanovení a dále o úpravu vyplývající ze zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006.
9. Klasifikace žáků střední školy na konci prvního a druhého pololetí školního roku

Ustanovení § 69 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) stanoví, že „nelze-li žáka hodnotit na konci prvního pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení za první pololetí bylo provedeno nejpozději do dvou měsíců po skončení prvního pololetí. Není-li možné žáka hodnotit ani v náhradním termínu, žák se za první pololetí nehodnotí.“

V souladu s § 69 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. pak do vyššího ročníku postoupí žák, který na konci druhého pololetí příslušného ročníku prospěl ze všech povinných předmětů stanovených školním vzdělávacím programem (do doby jejich zavedení v praxi stanovených schválenými učebními dokumenty), s výjimkou předmětů, z nichž se žák nehodnotí (tedy předmětů, z nichž byl žák uvolněn v souladu s § 67 odst. 2 nebo které byly žákovi uznány v souladu s § 70).

Z uvedeného vyplývá, že pro postup žáka do vyššího ročníku je rozhodná (s výjimkou uvedenou dále) pouze skutečnost, zda byl žák hodnocen ze všech povinných předmětů na konci druhého pololetí a zda z těchto předmětů nebyl hodnocen stupněm 5 - nedostatečným (či jeho slovním ekvivalentem).

Uvedené řešení se použije ve všech případech, kdy žák není na konci prvního pololetí hodnocen z předmětů, které se vyučují v prvním i ve druhém pololetí školního roku. Vzhledem k tomu, že učivo příslušného předmětu ve druhém pololetí navazuje na učivo v prvním pololetí, je nezbytné, aby žák, který úspěšně ukončí hodnocení tohoto předmětu ve druhém pololetí, zvládl také učivo pololetí prvního (tím také splní požadavky stanovené schválenými učebními dokumenty příslušného oboru vzdělání).

Odlišná je situace v případě předmětů, které jsou vyučovány pouze v prvním pololetí školního roku. Pokud není žák hodnocen z takového předmětu nebo je klasifikován stupněm 5 - nedostatečným (nebo jeho slovním ekvivalentem), nesplní podle našeho názoru požadavky stanovené schválenými učebními dokumenty pro úspěšné ukončení příslušného ročníku středního vzdělávání, neboť neobsáhne učivo z daného předmětu, resp. jeho obsáhnutí není podloženo hodnocením. V takovém případě je na místě na ukončení hodnocení z tohoto předmětu za prvního pololetí trvat.

Tomuto odpovídá i právní úprava opravných zkoušek. V souladu s § 69 odst. 7 koná opravnou zkoušku žák, který na konci druhého pololetí neprospěl nejvýše ze 2 povinných předmětů, nebo žák, který neprospěl na konci prvního pololetí nejvýše ze 2 povinných předmětů vyučovaných pouze v prvním pololetí.

Pro úplnost lze říci, že výše uvedené nemá vliv na povinnost žáka řádně docházet do školy, řádně se vzdělávat a dokládat důvody své nepřítomnosti ve vyučování v souladu s pravidly stanovenými školním řádem (§ 22 odst. 1).

Pokud jde o vyplňování tiskopisu vysvědčení v těchto případech, lze říci následující.

Vzhledem k tomu, že není možné žáka, který není z některého předmětu na konci prvního pololetí hodnocen, klasifikovat stupněm nedostatečný (tato fikce je využitelná pouze v případě, že se žák nedostaví k vykonání opravné zkoušky – viz 69 odst. 8), ani nelze kolonku „hodnocení“ z daného předmětu proškrtnout (tato možnost je dána jako fikce pouze v případě, že daný předmět není v příslušném pololetí vyučován), nabízí se pouze uvedení slova „nehodnocen(a)“ (resp. „neklasifikován(a)“ v případě využití hodnocení klasifikačními stupni).

Pokud jde o celkové hodnocení žáka na konci prvního pololetí, ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, vymezuje tři stupně celkového hodnocení žáka, a to „prospěl(a) s vyznamenáním“, „prospěl(a)“ a „neprospěl(a)“. Tyto stupně jsou v § 3 odst. 5 až 7 vyhlášky č. 13/2005 Sb. také výslovně definovány.

Je zřejmé, že v tomto případě nelze využít celkového hodnocení „neprospěl(a)“, neboť tento stupeň celkového hodnocení je využitelný pouze v případě, že žák byl klasifikován (nebo slovně hodnocen po převodu do klasifikace) v některém povinném předmětu stupněm 5 – nedostatečný.

Na druhou stranu nelze podle našeho názoru v tomto případě využít ani celkového hodnocení „prospěl(a) s vyznamenáním“, neboť podmínkou pro využití tohoto stupně celkového hodnocení je skutečnost, že žákův průměrný prospěch z povinných předmětů (tedy ze všech povinných předmětů vymezených učebními dokumenty) není horší než 1,50. V případě, že je žák z některého z povinných předmětů nehodnocen, nelze tento průměrný prospěch stanovit a stupeň „prospěl(a) s vyznamenáním“ využít. Uvedené se však týká pouze případů, kdy je žák nehodnocen z některého z povinných předmětů stanovených učebními dokumenty. Pokud by se jednalo o předmět nepovinný, není nehodnocení z tohoto předmětu na překážku případnému celkovému hodnocení „prospěl(a) s vyznamenáním“.

Závěrem lze tedy říci, že žák, který nebyl na konci prvního pololetí hodnocen z některého z povinných předmětů a z ostatních předmětů prospěl, je na vysvědčení celkově hodnocen stupněm „prospěl(a)“.

Klasifikace žáků střední školy na konci druhého pololetí

Ustanovení § 69 odst. 6 stanoví, že „nelze-li žáka hodnotit na konci druhého pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení za druhé pololetí bylo provedeno nejpozději do konce září následujícího školního roku. Do doby hodnocení navštěvuje žák nejbližší vyšší ročník. Není-li žák hodnocen ani v tomto termínu, neprospěl.“

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy tedy toto ustanovení výslovně stanoví, že pokud nebude možné žáka hodnotit ani v náhradním termínu, má se za to, že neprospěl.

Za podmínek stanovených v § 69 odst. 7 a 8 se pak i tomuto žákovi umožňuje konat opravnou zkoušku. Vzhledem k tomu, že nejzazší termín pro konání opravné zkoušky je stanoven také na konec září následujícího školního roku, lze doporučit, aby náhradní termín hodnocení byl stanoven v dostatečném časovém předstihu tak, aby žák případně mohl konat tuto opravnou zkoušku.

Poznámka: Stanovisko č. 9 Právních výkladů č. 1/2004 bylo po věcné i formální stránce upraveno s ohledem na právní úpravu vyplývající s účinností od 1. ledna 2005 ze zákona č. 561/2004 Sb.

10. Opakování písemné práce z českého jazyka a literatury při opakování celé maturitní zkoušky ve smyslu § 21 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích

Dne 31. prosince 2004 nabyla účinnosti vyhláška č. 672/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích.

Touto vyhláškou došlo také ke změně ustanovení § 21 vyhlášky č. 442/1991 Sb. Ustanovení § 21 odst. 6 vyhlášky č. 442/1991 Sb., ve znění účinném od 31. prosince 2004, výslovně stanoví, že „písemná práce z českého jazyka a literatury, písemná zkouška z cizího jazyka nebo písemná složka zkoušky z matematiky u gymnázií se speciálním zaměřením na matematiku a speciálním zaměřením na matematiku a fyziku se v případě konání opravné zkoušky z předmětu podle odstavců 1 a 3 nebo při opakování celé maturitní zkoušky podle odstavců 2 a 4 opakuje pouze v tom případě, byla-li klasifikována stupněm 5 – nedostatečný“.

Poznámka: S účinností od 31. prosince 2004 bylo ustanovení § 21 vyhlášky č. 442/1991 Sb. zpřesněno ve smyslu Stanoviska č. 10 Právních výkladů č. 1/2004 tak, aby v této otázce v budoucnu již nemohlo docházet k výkladovým pochybnostem.

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje v § 18 a § 19 požadavky, které musí splňovat všichni pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci v zařízeních a střediscích.

Od 1. ledna 2005 všichni pedagogičtí pracovníci podléhají režimu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, tento zákon proto rovněž novelou obsaženou v části třetí (§ 40) zrušil definici pedagogického pracovníka v zařízení a středisku a podmínky na něj kladené, které byly upraveny v § 18 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb.

Zákon č. 109/2002 Sb., ve znění zákona č. 563/2004 Sb., proto nadále obsahuje pro pedagogické pracovníky v zařízení pouze podmínku psychické způsobilosti, ostatní podmínky vyplývají přímo ze zákona č. 563/2004 Sb.

Jednou z podmínek pro výkon činnosti pedagogického pracovníka a činnosti nepedagogického pracovníka v zařízení a středisku je i bezúhonnost.

Pro každou z těchto kategorií je však bezúhonnost s účinností od 1. ledna 2005 (po nabytí účinnosti zákona č. 563/2004 Sb.) definována odlišně.

Zatímco nepedagogický pracovník v zařízení či středisku se v souladu s § 19 zákona č. 109/2002 Sb. považuje za bezúhonného, pokud nebyl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, pedagogický pracovník se v souladu s § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 563/2004 Sb. považuje za bezúhonného, pokud nebyl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin nebo za trestný čin nedbalostní spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti pedagogického pracovníka.

Trestní zákon v § 3 říká, že „k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“. Pokud tedy není v konkrétním ustanovení trestního zákona výslovně uvedeno, že ke spáchání daného trestného činu postačuje zavinění z nedbalosti, potom již ze samotného faktu, že dotyčný zaměstnanec byl za daný trestný čin odsouzen, vyplývá, že šlo o úmyslný trestný čin.

Spáchání trestného činu nedbalostního v souvislosti s výkonem činnosti pedagogického pracovníka by bylo již pravděpodobně nutné vyvozovat ze znění ustanovení trestního zákona, podle kterého byl dotyčný odsouzen, případně ze znění rozsudku. Příkladem takového trestného činu může být

Ø trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže, který spáchá ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožní vést zahálčivý nebo nemravný život, nebo ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu (§ 217 trestního zákona) nebo

Ø trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, který spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona ( § 223 trestního zákona).

Pro řešení konkrétního případu je dále podstatné, kdy byl s takovým zaměstnancem uzavřen pracovní poměr a kdy přestal zaměstnanec splňovat podmínku bezúhonnosti.

Ø Pokud byl pracovní poměr uzavřen před 1. červencem 2002 (tedy před nabytím účinnosti zákona č. 109/2002 Sb.) a zaměstnanec již v té době nebyl bezúhonný ve smyslu zákona č. 109/2002 Sb., potom by vzhledem k faktu, že předchozí právní úprava takovouto podmínku neobsahovala, byl dán výpovědní důvod podle § 46 písm. e) zákoníku práce, neboť zaměstnanec za současného právního stavu nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce (s nabytím účinnosti zákona č. 109/2002 Sb. je přestal splňovat).

Ø Poněkud složitější by byla situace, pokud pracovní poměr vznikl již za účinnosti zákona č. 109/2002 Sb. a zaměstnanec již v době jeho vzniku nesplňoval podmínku bezúhonnosti. Potom jsme toho názoru, že pracovní poměr vůbec nevznikl. Teorie hovoří o tzv. nulitním právním vztahu (takže o právní vztah vůbec nejde). Příčinou je rozpor příslušného pracovněprávního úkonu, kterým měl být právní vztah založen - zpravidla pracovní smlouvy či dohody - jako celku se zákonem, jehož důsledkem je neplatnost takového právního úkonu (§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Protože ale "zaměstnanec" práci vykonává, existuje mezi oběma účastníky pouze faktický pracovní poměr, který však není právním vztahem a nepodléhá právní úpravě obsažené v zákoníku práce.

V tomto případě je nutné vyřešit otázku vypořádání plnění, která si dosud obě strany navzájem poskytly. Posuzování nároků "zaměstnance" je v takovém případě nutné provádět podle ustanovení § 243 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (v tomto případě je nutné zavinění neplatnosti právního úkonu přičítat oběma stranám, neboť budoucí zaměstnavatel měl po této osobě požadovat prokázání bezúhonnosti ještě před vznikem pracovněprávního vztahu). V takovém případě musí být tedy uspokojeny veškeré pracovněprávní nároky této fyzické osoby, ať již vyplývají ze zákona, kolektivní smlouvy nebo z vnitřního předpisu zaměstnavatele. Pracovněprávní vztah ovšem přesto právně od počátku neexistuje a na ukončení práce "zaměstnance" se proto nevztahují žádná pravidla stanovená zákoníkem práce pro případ ukončení pracovněprávního vztahu - tuto fyzickou osobu je možné kdykoliv vykázat z pracoviště, aniž by bylo nutné jí dávat výpověď nebo užít jiný způsob skončení pracovního poměru. Ona sama může rovněž tuto činnost kdykoliv neformálně ukončit a z pracoviště odejít.

Pro úplnost lze uvést, že zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru nepřísluší nároky z neplatně rozvázaného pracovního poměru podle § 61 až 64 zákoníku práce. Tato ustanovení lze použít jen v případě neplatného rozvázání pracovního poměru, který platně vznikl.

Obě výše zmíněné eventuality obdobně platí pro podmínku stanovenou od 1. ledna 2005 ustanovením § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. (nedbalostní trestný čin).

Ø Zákon č. 109/2002 Sb. stanoví, že bezúhonnost se prokazuje výpisem z evidence rejstříku trestů ne starším než 3 měsíce, který musí být v zařízení nebo středisku předložen před vznikem pracovněprávního vztahu (§ 19 odst. 2). Totéž stanovuje i zákon č. 563/2004 Sb. (§ 3 odst. 3). Je však nepochybné, že pedagogičtí i nepedagogičtí pracovníci v zařízeních a střediscích musí podmínku bezúhonnosti splňovat po celou dobu trvání pracovního poměru. V pracovněprávních předpisech ani v zákoně č. 109/2002 Sb. však není stanovena povinnost zaměstnavatele trvání bezúhonnosti v průběhu pracovního poměru nějakým způsobem kontrolovat.

V § 3 odst. 4 zákona č. 563/2004 Sb. je však stanovena povinnost pedagogického pracovníka předložit řediteli školy nebo školského zařízení výpis z evidence Rejstříku trestů, pokud byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jímž by mohl pozbýt předpoklad bezúhonnosti. Stejná povinnost bohužel není stanovena v § 19 zákona č. 109/2002 Sb. pro nepedagogické pracovníky v zařízení a středisku.

Pokud zaměstnanec za trvání pracovního poměru (přičemž je nerozhodné, zda tento pracovní poměr vznikl před účinností zákona č. 109/2002 Sb. (event. zákona č. 563/2004 Sb.) či již za jeho účinnosti) přestal tuto podmínku splňovat, je vždy dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.

Poznámka: Ve stanovisku č. 11 Právních výkladů č. 1 došlo k zapracování změn vyplývajících ze zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a změně některých zákonů.

Dětem podle § 2 odst. 3, 4, 5 a 7 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, je poskytováno plné přímé zaopatření. Tím se v souladu s § 2 odst. 8 tohoto zákona rozumí „stravování, ubytování, ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělání, úhrada nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána osobami zodpovědnými za výchovu, kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení a úhrada nákladů na dopravu do sídla školy“.

Ustanovení § 20 tohoto zákona říká, že dítě má právo na zajištění plného přímého zaopatření. Na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních je stanoven příspěvek, který hradí osoby odpovědné za výchovu a děti s vlastními příjmy (§ 27). Ten se však za dny, kdy je dítě se souhlasem zařízení u osob odpovědných za výchovu nebo ve zdravotnickém zařízení, nehradí. Dále se nehradí za dobu, kdy je dítě ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Za dobu, kdy je dítě na útěku ze zařízení, se příspěvek snižuje o 50 % za každý celý den (§ 30). Jsou zde tedy taxativně stanoveny výjimky z obecné povinnosti hradit příspěvek.

Poskytování kapesného je upraveno v § 31 tohoto zákona. Výslovně je v § 31 odst. 1 uvedeno, že kapesné „náleží po dobu pobytu v zařízení“. Ustanovení § 31 odst. 3 naopak výslovně říká, že „kapesné nenáleží za dny, po které je dítě na útěku ze zařízení nebo je ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody“. Toto ustanovení tedy obsahuje taxativní výčet případů, kdy se dětem kapesné neposkytuje. K pojmu „pobyt“ je dle našeho názoru nutné zaujmout extenzivní výklad a pojímat ho jako dobu od přijetí dítěte do zařízení (§ 5 odst. 1) až do ukončení pobytu v zařízení z taxativně vymezených důvodů (§ 24 odst. 5) (včetně úmrtí dítěte, které ve výčtu důvodů chybí).

Proto se i svěřenci, kteří jsou fyzicky nepřítomni na základě povolení podle § 23 odst. 1 písm. a), b) a c), musí považovat za pobývající v zařízení, dokud nejsou řádně propuštěni. Argumentem podporujícím tento názor je i dikce písmene § 23 odst. 1 písm. d), kde je vyjádřena podmíněnost tohoto povolení a pravomoc ředitele toto povolení odejmout, a dále i znění již zmiňovaného § 31 odst. 3, kdy zákon výslovně vylučuje zde uvedené případy z nároku na kapesné, ačkoli tyto děti rovněž v zařízení z pochopitelných důvodů fyzicky nepobývají. Tomuto výkladu přispívá i praxe, která takovéto svěřence stále počítá do stavu svěřenců zařízení jako dlouhodobě nepřítomné.

Pro úplnost a na podporu našeho výkladu považujeme za vhodné rovněž uvést znění vyhlášky č. 247/1996 Sb., o výši kapesného a věcné pomoci poskytované dětem a mládeži s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou, která byla zrušena vyhláškou č. 334/2003 Sb. (s účinností od 3. 10. 2003). Její obsah byl však plně nahrazen zákonem č. 109/2002 Sb. (účinným od 1. 7. 2002).

V této vyhlášce bylo ustanovení téměř doslova totožné s § 31 odst. 3 zákona, pouze s rozdílem, že začátek věty zněl: „Kapesné mládeži nenáleží pouze za dny…“. Z takto formulovaného ustanovení výslovně vyplývá, že ve všech ostatních případech kromě vyjmenovaných se kapesné poskytuje. Rovněž vyhláška č. 64/1981 Sb., o školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, kterou zákon 109/2002 Sb. zrušil a v plné míře nahradil, ve svém § 24 výslovně stanovila, že kapesné se poskytuje „i v případě, je-li mládež dočasně ubytována mimo zařízení nebo diagnostický ústav“.

Pokud se odvoláváme na souvislost s původní úpravou, je nutné zmínit i úpravu příspěvku na úhradu péče. Ta byla obsažena v nařízení vlády č. 176/1996 Sb., kterým se stanoví výše příspěvku na úhradu péče poskytované mládeži umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo preventivní péče, které bylo rovněž zákonem č. 109/2002 Sb. zrušeno a plně nahrazeno. Ačkoli došlo ve vztahu k původnímu nařízení vlády k jistým formulačním změnám, smysl zůstal stejný a rovněž okruh výjimek a úlev z hrazení tohoto příspěvku se nezměnil.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že kapesné se dítěti umístěnému v zařízení poskytuje i v případě, že toto dítě přechodně pobývá u osob odpovědných za výchovu nebo u jiných osob.

Poznámka: Ve Stanovisku č. 12 Právních výkladů č.1/2004 nedochází s účinností od 1. ledna 2005 k žádným změnám.

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 27 stanoví, že „osoby odpovědné za výchovu a děti s vlastními pravidelnými příjmy přispívají příspěvkem na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních“. Za příjmy se pro účely tohoto zákona považují příjmy uvedené v § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů.

Ačkoli znění tohoto ustanovení by umožňovalo dvojí výklad, podle našeho názoru je nutno jej vykládat tak, že podmínka vlastních pravidelných příjmů se týká pouze dětí a naopak osobám odpovědným za výchovu se příspěvek stanovuje bez ohledu na splnění této podmínky. Tomu nasvědčuje i znění § 28 zákona, které umožňuje u sociálně slabých osob tuto povinnost zmírnit a příspěvek snížit nebo prominout, avšak pouze na základě předložení potvrzení o výši příjmů. V tomto případě se tedy i osobě ve výkonu trestu odnětí svobody stanoví příspěvek ve výši podle § 27 odst. 2 zákona.

Ke srážkám příspěvku na úhradu péče z pracovní odměny odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody dochází přímo na základě § 33 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, způsobem podle prováděcí vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění vyhlášky č. 94/2001 Sb. Pro podrobnosti si dovolujeme odkázat na zmiňovanou vyhlášku, dále uvádíme pouze informace, které jsou pro řešení tohoto případu zásadní.

Podle této vyhlášky spadá příspěvek na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních pod společný pojem „výživné nezaopatřených dětí“ (§ 1 odst. 2 písm. a) této vyhlášky). Tyto srážky provádí přímo věznice, a to na základě rozhodnutí soudu, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (odměny odsouzeného), nebo s písemným souhlasem odsouzeného.

Proto je nutné příslušné věznici nejprve zaslat žádost o provádění srážek z odměny odsouzeného v konkrétní výši. S těmito srážkami však musí odsouzený vyjádřit písemně souhlas. V opačném případě je nutné podat podle § 72 odst. 2 správního řádu návrh na soudní výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (ze znění vyhlášky č. 10/2000 Sb. vyplývá, že správní výkon rozhodnutí v tomto případě nepostačuje).

Dále je nutné říci, že z ustanovení § 28 zákona č. 109/2002 Sb. vyplývá, že i v případě osoby odpovědné za výchovu, která je ve výkonu trestu odnětí svobody, přichází v úvahu institut snížení, resp. prominutí příspěvku v případě, že příjem této osoby bude po zaplacení tohoto příspěvku nižší než životní minimum.

Nelze totiž říci, že by se na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nevztahoval zákon o životním minimu. Skutečnost, že osoba je ve výkonu trestu odnětí svobody má jiné dopady, např. takováto osoba se pro stanovení částek životního minima nepovažuje za osobu společně posuzovanou, není považována za sociálně potřebnou ani v případě příjmů nižších než životní minimum, některé dopady jsou ve sféře státní sociální podpory apod. Toto však nemá vliv na možnost snížení příspěvku podle § 28 zákona.

Pro úplnost na závěr uvádíme, že v souladu s článkem CXIX bodem 1. části stodevatenácté zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, vydávají potvrzení o výši příjmů namísto zrušených okresních úřadů obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Ačkoli není tato povinnost nikde výslovně stanovena, tyto orgány mají jakožto orgány sociální péče podle zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, pro potvrzování výše příjmů nejlepší předpoklady .

Poznámka: Ve Stanovisku č. 13 Právních výkladů č.1/2004 nedochází s účinností od 1. ledna 2005 k žádným změnám.

14. Právní povaha rozhodnutí ředitele zařízení podle § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb.

Zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), došlo mimo jiné s účinností od 1. ledna 2005 ke zrušení zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 3 odst. 2 písm. i) zákona č. 564/1990 Sb. stanovovalo, že ředitel školského zařízení rozhoduje o výši příspěvku na úhradu nákladů ústavní nebo ochranné výchovy (podle § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů) v rámci výkonu státní správy. Tím bylo rovněž zřejmé, že v souladu s § 7 písm. b) zákona č. 564/1990 Sb. je orgánem odvolacím krajský úřad.

Nabytím účinnosti zákona č. 561/2004 Sb. nastala v právní úpravě školské oblasti situace, že zákon č. 561/2004 Sb. je právním předpisem obecným, který komplexně řeší celou oblast školství, a zákon č. 109/2002 Sb. je k němu ve vztahu právního předpisu speciálního, který upravuje pouze výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovnou péči ve školských zařízeních a týká se pouze této konkrétní skupiny školských zařízení. Platí tedy zásada, že pokud v zákoně č. 109/2002 Sb. je cokoliv upraveno odlišně od zákona č. 561/2004 Sb., má tento speciální právní předpis přednost, v ostatních případech, zejména pokud v zákoně č. 109/2002 Sb. něco upraveno není, použije se zákon č. 561/2004 Sb.

Pokud jde o stanovení působnosti a pravomoci řediteli školského zařízení v zákoně č. 561/2004 Sb., je v § 165 odst. 2 taxativně stanoveno, v jakých případech upravených zákonem č. 561/2004 Sb. rozhoduje ředitel školského zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo dobrovolný svazek obcí, ve správním řízení. Toto ustanovení však neřeší z pochopitelných důvodů rozhodování ředitele školského zařízení podle jiných zákonů, kterým je právě zákon č. 109/2002 Sb.

Pokud tedy ředitel školského zařízení bude rozhodovat o právech a povinnostech v oblasti státní správy v případech upravených jinými zákony, půjde také v souladu s § 1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) o správní rozhodování, na které se vztahuje správní řád.

V případě rozhodování o výši příspěvku podle § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb. lze podle našeho názoru říci, že o takové rozhodování jde, neboť podle § 27 zákona č. 109/2002 Sb. je stanovena povinnost konkrétní osoby přispívat příspěvkem na úhradu péče, způsob zjištění výše tohoto příspěvku v jednotlivých případech a zejména povinnost platit příspěvek od prvního dne pobytu v zařízení. Rozhodnutí ředitele zařízení, které bude pravděpodobně vydáno dodatečně, tedy pouze autoritativně zjišťuje a potvrzuje již existující vztahy správního práva.

Pokud jde o určení odvolacího orgánu, výslovná úprava zrušením zákona č. 564/1990 Sb. v případě rozhodování ve věcech podle zákona č. 109/2002 Sb. chybí. Správní řád v § 58 odst. 1 obecně stanoví, že odvolacím orgánem je správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten je však v případě rozhodování ředitele školského zařízení obtížně určitelný.

U všech škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí je tímto odvolacím orgánem v případě rozhodování podle § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. podle výslovné úpravy v § 183 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. krajský úřad.

S ohledem na to, že v případě rozhodování ředitele školského zařízení podle zákona č. 109/2002 Sb. takováto výslovná úprava chybí, je nutné vycházet z právních předpisů, které stanoví obecnou nadřízenost v oblasti státní správy. Takovým právním předpisem pak bude zejména zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ustanovením § 7 tohoto zákona je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ústředním orgánem státní správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední školy a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně mezinárodní spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci státu.

Aby tedy bylo vyhověno požadavku § 58 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., bude o odvolání proti rozhodnutí ředitele školského zařízení podle zákona 109/2002 Sb. rozhodovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, neboť je v tomto případě jediným nadřízeným správním orgánem a zároveň tedy správním orgánem nejblíže vyššího stupně nadřízeným správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal.

Ve vládním návrhu novely zákona č. 109/2002 Sb., který je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně Parlamentu, jsou již tyto pochybnosti odstraněny a současná nedostatečná právní úprava rozhodování ředitele školského zařízení podle tohoto zákona je upřesněna a doplněna.

V souladu s touto navrhovanou právní úpravou: „Nadřízeným správním orgánem ředitele dětského domova se školou a výchovného ústavu je krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem ředitele diagnostického ústavu je ministerstvo.“

Poznámka: Stanovisko č. 14 Právních výkladů č. 1 bylo upravenou v souladu se změnami vyplývajícími ze zákona č. 561/2004 Sb.

[1] viz internetové stránky MZV ČR ® „Cestujeme do zahraničí“ ® „Přehled států s bezvízovým stykem“

Kategorie cizinců	oprávnění k pobytu v ČR	doklad tohoto oprávnění
1. občané EU (včetně občanů Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska)	*na základě práva volného pohybu osob* vyplývajícího ze Smlouvy o založení Evropských společenství, Přílohy V a VIII Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru a Smlouvy ES a členských států na straně jedné a Švýcarskou konfederací	cestovní doklad (např. cestovní, diplomatický, služební a úřední pas) nebo průkaz totožnosti
	*vyplývající ze zákona č. 326/1999 Sb.*, o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů:
	na základě zvláštního pobytového povolení (tj. povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu) – o toto povolení může (ale nemusí) občan EU požádat, hodlá-li pobývat v ČR déle než 3 měsíce	průkaz o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství; občané Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska - průkaz o povolení k pobytu
2. rodinní příslušníci občanů EU (včetně občanů Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska),	*vyplývající ze zákona č. 326/1999 Sb.*, o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů:
kteří nejsou občany některého z těchto států	na základě povolení k přechodnému nebo trvalému pobytu, požádá-li o toto povolení rovněž rodinný příslušník – občan EU v případě, že rodinný příslušník – občan EU o toto povolení nepožádá, jsou tito cizinci ve stejném režimu jako ostatní cizinci pobývající v ČR	průkaz o povolení k pobytu
3 a) ostatní cizinci pobývající v ČR -přechodně	*vyplývající ze zákona č. 326/1999 Sb.*, o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů:
	a) bez víza, stanoví-li tak mezinárodní smlouva[1] nebo nařízení vlády b) na základě krátkodobého víza - víza k pobytu do 90 dnů; c) na základě dlouhodobého víza - víza k pobytu nad 90 dnů; d) na základě povolení k dlouhodobému pobytu	cestovní doklad vízum v cestovním dokladu osoba mladší 15 let, která nemá samostatný doklad – vízum v cestovním dokladu jiného cizince vízum v cestovním dokladu osoba mladší 15 let, která nemá samostatný doklad – vízum v cestovním dokladu jiného cizince průkaz o povolení k pobytu - průkaz se vydává osobě starší 15 let; cizinci mladšímu 15 let se vydá správní rozhodnutí
3 b) ostatní cizinci pobývající v ČR -trvale	*vyplývající ze zákona č. 326/1999 Sb.*, o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů:
	a) na základě povolení k pobytu b) na základě rozhodnutí o svěření cizince do náhradní výchovy	správní rozhodnutí vydané Policií ČR+ průkaz o povolení k pobytu - průkaz se vydává osobě starší 15 let; cizinci mladšímu 15 let se vydá pouze správní rozhodnutí - do 15 let i bez cestovního dokladu, na základě potvrzení policie o oprávnění k trvalému pobytu - 15 let – 18 let - průkaz o povolení k pobytu - od 18 let musí požádat o trvalý pobyt dle a)
4. žadatel o udělení azylu	*vyplývající ze zákona č. 325/1999 Sb.*, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu):
	na základě víza za účelem řízení o azylu, nemá-li jiné oprávnění k pobytu	průkaz žadatele o udělení azylu - žadatel mladší 15 let může být zapsán v průkazu rodičů
5. azylant	*vyplývající ze zákona č. 325/1999 Sb.*, o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu):
	na základě rozhodnutí o udělení azylu	průkaz povolení k pobytu azylanta - děti azylanta mladší 15 let mohou být zapsány do průkazu rodičů
6. žadatel o poskytnutí dočasné ochrany	*vyplývající ze zákona č. 221/2003 Sb.*, o dočasné ochraně cizinců:
	na základě nařízení vlády nebo rozhodnutí Rady EU o vyhlášení dočasné ochrany cizinců	průkaz žadatele o poskytnutí dočasné ochrany - žadatel mladší 18 let může být zapsán v průkazu rodičů
7. cizinec požívající dočasné ochrany	*vyplývající ze zákona č. 221/2003 Sb.*, o dočasné ochraně cizinců:
	na základě nařízení vlády nebo rozhodnutí Rady EU o vyhlášení dočasné ochrany cizinců	průkaz cizince požívajícího dočasné ochrany - žadatel mladší 18 let může být zapsán v průkazu rodičů